Starobylá ves Svařeň, založená nejspíše mnohem dříve než v roce 1410 (z něhož pochází první písemná zmínka o Svařeni) na staré lužské silnici z Mýta přes Domoradice do Řepník, patřila v raném středověku pánům pěšické tvrze a později ke košumberskému panství. Leží na třech návrších, které jsou tvořeny hlubokými zářezy do opukové náhorní planiny nad Mýtem. Hlavní údolí, vedoucí od Pustin, protíná Svařeň podélně od tzv. Zadního dolu směrem k Domoradicím, vedlejší rozsedlina, vedoucí od Sejtinky, do něj ústí kolmo v centrálním bodu zcela výjimečného svařeňského urbanistického komplexu. Odtud je ve třech mimořádně příkrých opukových srázech k přehlédnutí téměř celá vesnice: Velká strana ve srázu nad máchadlem, naproti Malá strana a Cejpovka (s kapličkou téměř vysokohorskou). Jednotřídní obecná škola, postavená v novoklasicistním duchu, byla zřízena nákladem obce roku 1902; v témže roce ji navštěvovalo 41 hochů a 19 dívek. Vyučovalo se tu až do počátku 60. let. K dalším pamětihodnostem Svařeně patří pískovcová socha Kalvárie z roku 1839, zvonice z poloviny 19. století a unikátní máchadlo z roku 1895. V roce 1826 žilo ve Svařeni (včetně Sejtinky, malé osady kolem bývalého zájezdního hostince na nové lužské silnici) v 56 domech 240 obyvatel (10 sedláků, 4 půlsedláci, 6 čtvrtsedláků, 24 domkářů, 5 chalupníků, 1 kovář a 1 hostinský). Ještě v roce 1931 bylo obyvatel 249. Dnes jich tu žije trvale jen 80, ostatní jsou chalupáři. Samostatnou obcí byla Svařeň až do roku 1976. Od té doby je součástí Vysokého Mýta.

Převzato z Vysokomýtského zpravodaje 12/2006 (Pavel Chalupa).